Domácí násilí

Domácí násilí není individuálním problémem jednotlivých rodin. Tento fenomén má původ v komplexních celospolečenských problémech. Skoro ve všech případech trpí domácím násilím ženy, a sice převážně v zdánlivě ochranném prostoru vlastního "domova". Pachateli jsou úplně "normální muži", manželé, partneři, otcové nebo milý soused odvedle.

Z pověření Spolkového ministerstva pro rodinu, seniory, ženy a mládež bylo v rámci reprezentativní studie "Životní situace, bezpečnost a zdraví žen v SRN" (2004) dotazovaných více než 10 000 žen ve věku mezi 16 a 85 lety k tématu zkušenosti s násilím. Výsledky ukazují, že ženy všech věkových skupin, společenských vrstev a nejrůznějších etnických příslušností jsou v průběhu svého života v rozsáhlé míře postiženy násilím. Přitom se násilí na ženách dopouštějí převážně muži a zejména partneři v domácím prostředí.

37% všech žen mezi 16 a 85 lety žijících v Německu se stane nejméně jednou ve svém životě obětí tělesného násilí nebo tělesných přehmatů. Každá sedmá žena v Německu prožila od svých 16 let sexuální násilí, které můžeme považovat za trestný čin. Na každé čtvrté ženě se dopustí násilí její partner, přičemž toto riziko je obzvlášť vysoké v období rozchodu. V některých případech se stávají obětí domácího násilí také muži. Tito mohou, stejně jako postižené ženy, využít pomoci Intervenčního centra.

Postižení násilím mohou změnit svou životní situaci většinou jenom prostřednictvím pomoci zvenku. Systematické zastrašování, vyhrožování a izolace vedou k tomu, že postižení často nevidí žádné východisko. Oběti se ze strachu a studu nebo kvůli pocitům viny a závislosti na partnerovi neodvažují vyjít na veřejnost. Krok k rozchodu je spojen s mnoha nejistými faktory a nezřídka hrozí nebezpečí existenciální nouzové situace. Mnoho obětí je přesvědčeno, že by samy tuto akutní situaci tělesně a psychicky nezvládly. Proto zůstávají většinou po dlouhá léta ve vztahu plném násilí.

Ženy s dětmi mají často velké obavy v souvislosti s jejími právy při rozchodu, při nároku na výživné a při úpravě styku se společnými dětmi. S tím je spojen strach, že budou znovu vystaveny násilným přehmatům. Dlouholeté násilí vyvolává u obětí tělesné ale především psychické následky. Velmi nízké sebevědomí a ztráta víry, že se něco změní, ústí nezřídka do bezmocnosti, která obětem brání vyhledat pomoc.

Děti jsou také vždy oběťmi domácího násilí. I v případech, když jsou "jenom" svědky násilí mezi otcem a matkou, představuje prožití násilných scén existenciální situaci, kterou nejsou schopny z psychologického hlediska zpracovat. To pak má dalekosáhlé důsledky. To znamená: děti jsou oběťmi domácího násilí i v případě, když nejsou samy bezprostředně a tělesně vystaveny násilí. Zároveň se děti stávají přímo oběťmi násilí častěji, než se domníváme: Týrání matky je nejčastějším kontextem pro týrání dítěte (Kavemann 2006).